Mamadou Seol (Liverpool Footy Club)
Vpřehledu nejlepších hráčů mě zaujal právě
tento útočník. Není obvyklé, aby fotbalista, který je pořád ještě na vrcholu
kariéry, nastupoval v průměrném celku G-divize. Nakonec jsem neodolal a
popustil uzdu fantazii.
Při dopisování povídky mi manažer Footy clubu
udělal trochu čáru přes rozpočet, když Seola umístil na přestupovou listinu.
Naštestí si posléze vše rozmyslel a hráče stáhnul. Nicméně na Mamadouově
psychice to zanechalo značné následky, takže ho v tuto chvíli není možné najít
v přehledu nejlepších hráčů na 20.-25. místě, kde se se svým celkovým
hodnocením 93% (nejlepší výkon 75) obvykle pohyboval.
Být volný
Kokrhající kohout ohlásil konec tréninku. Ani
se nenamáhal stáhnout ze sebe propocený dres, natož pak podstoupit boj o jednu
ze dvou funkčních sprch v šatně domácích. Teď už jen rychle proběhnout kolem
pár malejch spratků žebrajících o podpis. Červené Ferrari se lehce odlepilo z
místa a svatostánek pralesní ligy se zahalil do oblaku zvířeného prachu.
Uvolnil se až s první cigaretou, ale ani pak se
nemohl zbavit myšlenek na toho parchanta Kennyho. Vždycky mu říkali, že by si
měl najít pořádnýho manažera, jenže Kenny byl už prakticky člen rodiny.
Společně se jako patnáctiletí přeplavili přes Gibraltar. Zhruba rok se pak
protloukali jak to šlo, než se mu štastnou shodou okolností podařilo uchytit v
juniorce holandského velkolubu. A teď si ten nevděčnej smrkáč válí šunky někde
v Tichomoří. Mimoděk přidal plyn.
U brány secesní vily ho přivítal chumel
pitbulů. Dostal je darem od jednoho fanouška těsně po vítězství v A-divizi.
Pomalu to budou tři roky...
Randolf měl stejně standardní výraz jako
vždy:“Vaše koupel je připravena pane.“
Zběžně přikývnul a pohlédl po schodišti směrem
vzhůru.
„Paní si vyjela za nákupy,“ dodal spěšně starý
pán.
To je jí čubce podobný, pomyslel si. Ta se
uměla vždycky zařídit. Nakonec si jako jedinej v týhle díře nezvykne.
Ponořil se do horké lázně a nechal se nadnášet
vodou z Mrtvého moře. Poprvé za celý den se cítil opravdu dobře. Únava se
rychle vytrácela. Zavřel oči...znovu byl tím malým klukem, který se honil za
míčem na pobřeží Atlantiku v Dakarské chudinské čtvrti. Hřištěm byla nejčastěji
cesta, po níž stejně nikdo jízdu neriskoval. Vyšla by totiž dráž než bakšiš, o
který si běžně říkali příslušníci vládních jednotek. Hejno bosých kluků všeho
věku hrálo takřka bez přestání celé dny. Už tehdy býval středem pozornosti
protihráčů.... Ze snění ho vytrhla až vyzváněcí melodie. Volal Sene. Ten se
taky ozve, jen když jim teče do bot, říkal si, zvažujíc zda hovor přijmout.
Sekretáře Senegalského fotbalového svazu neměl příliš v lásce od doby, kdy mu
nestihli včas vyřídit všechny papíry, aby mohl nastoupit na mistrovství. Tehdy
měl největší formu. Nakonec zvítězila zvědavost a rozvláčně hrábnul po
telefonu.
„Nazdar šampióne!“ ozval se z přístroje
žoviální hlas.
„Zdravim.“ Nebyl si jist, zda v Senově hlase
nezachytil náznak ironie.
„Už o tobě nebylo nějak dlouho slyšet...“
„Co bys rád?“ Přerušil ho nevrle.
„Ale kámo snad by jsi se hned neurážel. Mám tu
nějaké zařizování a jedu kolem, tak jsem si říkal stavíš se u Mama...mohli
bychom probrat nějaké věci.“
Normálně by ho odbyl. Africká kvalifikace se
měla rozběhnout až za několik měsíců, ale stejně neměl nic lepšího na práci.
„Fajn můžeme se potkat dole ve městě.“
„Jsem myslel, že mě pozveš k sobě. Prej to máš
doma moc pěkně zařízený a já jsem velkej fanda do historie...“
„Za hodinu v nonstopu u Shelky.“ Lidi Senova
ražení si držel dál od těla.
Vrcholky hor se ztrácely v nízkých mracích.
Ležérně uvelebený v křesle si vychutnával pohled do údolí. Mírně sklonil hlavu
a labužnicky natáhl bílý prášek připravený na hřbetu levé ruky. Od posledního
přestupu určité věci prostě neřešil. Spolu s tím, jak opadal zájem médií o jeho
osobu, opadal i zájem dopingové komise.
Plachtící dravec opsal na obloze další kruh a
pak se střemhlav spustil do údolí. Mamadou ho sledoval, dokud mu nezmizel za
horizontem. Trochu lítostivě si povzdechl. Kdy byl naposled opravdu volný?
Přišel čas vyrazit. Cestou ke garáži se v rychlosti navlékl do sportovního saka
a letmo spočinul pohledem na společné fotce se senegalským prezidentem. Abdoulaye
Wade pro něj symbolizoval většinu toho, za čím kdysi utíkal do Evropy. Před
několika lety Mamadou využil své obrovské popularity a stal se jednou z
hlavních tváří jeho prezidentské kampaně.
Sene už na něho čekal. Mamadou si beze slova
přisedl a objednal si pití. Pak se obrátil k Senovi a podrobil ho zkoumavému
pohledu. Ten raději prolomil mlčení.
Rozhovor se ubíral v zajetých kolejích a Mam se
začal rychle nudit:
„Proč
jsi vlastně tady?“
„...repre dostane nového trenéra.“
Překvapeně zvedl obočí, tohle byla nová
informace.
„Pap se na tu roli připravoval už dlouho.“
Doplnil Sen s neskrývanou škodolibou radostí.
Dlouze se napil. Přemýšlel, Papa Niang byl
zvláštní volba. Teprve nedávno ukončil aktivní kariéru. Právě Mamadou ho
vytlačil z jeho postu v reprezentaci. Čekal, že bude vybrán nějaký zkušený
trenér, možná Evropan.
„Proč?“
„To víš, doba jde dopředu.“ Senova prasečí očka
ožila, očividně byl zvědavý na Mamovu reakci.
„No a?“
„Pap se chystá pro další cyklus stavět na
mladých hráčích.“ Přisadil si.
„To snad...“
„Měl bys to brát sportovně kámo...spousta
mladejch kluků čeká na dobrý angažmá v cizině.“
To už nevydržel a bleskurychlým pohybem chytil
obtloustlého funkcionáře oběma rukama pod krkem, ten jen zalapal po dechu.
Moment překvapení mu však nevydržel dlouho. Dva páry silných paží ho strhly
zpět a Sen tak dostal šanci vyprostit se z jeho sevření. Gorily v oblecích mu
zkroutily ruce za záda a vlekly ho ven. Proud nadávek mu přerušil až tvrdý
dopad na podlahu přistavené dodávky. Vývoj událostí ho zaskočil a teď se snažil
zhodnotit situaci.
Nahmatal nuž v zadní kapse. Nebylo by to
poprvé, co by ho použil. Kenny ho občas provokoval, že je s ním nebezpečnější
než s míčem a objektivně vzato nebyl až tak daleko od pravdy.
„Piánko kamaráde.“ Sene se spolu s nabušenci
nasoukal do dodávky. „Nerad bych tě seškrabával z podlahy.“
„Tohle ti neprojde...“
„Opravdu?“
„Stačí abych ztratil slovo a skončil jsi.“
„No tak kámo, prober se. Byl jsi teď dost
dlouho pryč. Spousta věcí se změnila.“
„Já mám kontakty na nejvyšších místech ty
kryso!“
„Jestli myslíš starýho pána, tak ten má dost
starostí se svojí prostatou.“ Sene na své masité tváři vykouzlil odporný škleb.
Znovu v něm zpěnila krev. Mamadou se odrazil s
pružností kočky, ale jeden z vazounů byl rychlejší a dobře umístěným úderem ho
poslal na protější stěnu. Zatmělo se mu před očima. Tohle nejsou obyčejní
bodyguardi, blesklo mu hlavou. O pár vteřin později hleděl do ústí revolveru.
„Tak poslouchej ty hvězdo. Jseš nula, absolutní
nula! Vlastně nevím, proč bych tě teď neměl oddělat. Neštěknul by po tobě ani
pes.“ Odplivnul si. „Máš jediný štestí, že pro tebe mám určitou slabost. Jinak
bych tě taky nekoupil do svýho klubu.“
„Ty? Do tvýho klubu?“ Zmateně se ozval Mam.
„Já? Do mýho klubu?“ Parodoval Mama Sene. Obě
gorily se hlasitě zasmály. „To víš kámo, oficiálně se tomu říká státní zájem.
Starý pán už poslední dobou ztrácí a přehled a nebylo by vhodný, aby tu smrděl
další volební období. No a takoví nýmandi jako jseš ty by nám v tom mohli dělat
bordel, proto bylo potřeba tě sem uklidit. Sejde z očí, sejde z mysli.“
Mamovi se ještě točila hlava z utržené rány a
to, co slyšel, mu vyrazilo dech.
„Měl by ses teď vidět. Tváříš se přesně jako
ten moula, jak jen se jmenoval...Kenny, jo jasně Kenny. Taky nejdřív nechápal,
ale nakonec si dal říct.“
„Kenny? Co je s ním?“
„No, nejdřív jsme mu zaplatili letenku na
Fidži. Jenže pak přišly nečekaný výdaje, znáš to. Tak jsme to museli zrušit...“
Senova hlava se začala zvětšovat, až obsáhla celý prostor.
„Ty hňupe! Tu nahrávku jsi mu dávat neměl!“
Hlas ve sluchátku zněl skutečně naštvaně. „Poslední co potřebujeme je nasranej
negr!“
Sene po sobě nechal stékat nadávky a myslel si
svoje. Ta primadona potřebovala lekci. On mu jen dal, co si zasloužil.
Emigranty neměl rád. Zatímco půlka jeho rodiny zařvala v občanské válce s
rebely na jihu, tihle oportunisti si váleli šunky po celé Evropě. Věděl, že šéf
nebude rád, proto mu raději neřekl všechno.
Probudil se až v autě. Pomalu se stmívalo. Na
spánku měl zaschlý pramínek krve. Hlavou mu projela ostrá bolest. Nebyl si
schopen vzpomenout, jak se sem dostal. Opřel se o sedadlo a zhluboka nabral
dech. Poslední dobou ztrácel kontrolu úplně nad vším. Jeho život jako by se
stal nepřetržitým sledem sekvencí, které se odehrávaly zcela bez ohledu na jeho
vůli. Cítil jak v něm pomalu narůstá zlost. Proč on? Pohled se mu zastavil na
DVD, která leželo na sedadle spolujezdce. Rychle nastartoval.
Cestou se zastavil u Joea. Joe, majitel
místního hotelu, byl jeho velký fanoušek a Mamadou měl u něj vždy volné místo u
baru spolu s neomezenou útratou. Mlčky popíjel, jen občas zabloudil pohledem k
mladé barmance. Jenže dnes už stejně neměl na nic náladu. Paradoxně se těšil
domů. Při té myšlence se pousmál, domů...kde to vlastně je?
„Ne, díky už nic nepotřebuju.“ Válel slova
těžce na jazyku.
„Dobrou noc, pane.“ Randolf za sebou pomalu
zavřel.
Dopotácel se k přehrávači a vložil do něj disk,
který našel v autě. Nahrávka nebyla příliš kvalitní. Místo, pravděpodobně
hotelový pokoj, nepoznával, ale ji by poznal vždy. Na záběrech se pohybovala s
nenapodobitelnou ladností...Nebylo náhodou, že mu dokázala poplést hlavu jako
žádná jiná. Všichni ho před ní varovali, nicméně on, i když ve skrytu duše
jejich námitky uznával, si to nepřipouštěl. Přeci není nějaký looser z
předměstí! Patří mezi fotbalovou elitu a bere si jen to, co mu právem
patří...Poloprázdná lahev od piva se skulila na podlahu a dveře zaklaply,
jediným divákem zůstal vycpaný medvěd.
Potichu se vplížil do pokoje. Ležela odkopaná
na velké manželské posteli s bohatým zdobením, měsíční svit zdůrazňoval její
svůdné křivky. Přisedl k ní a chvíli mlčky hleděl na její spící andělskou tvář.
Rukama ji jemně prohrábnul vlasy. Mírně se zavrtěla a na rtech jí vytanul
drobný úsměv. Tiše strnul, zatoužil ještě naposledy ta ústa vlastnit. Sklonil
se, aby ji zlehka políbil. Pak se opět narovnal a jeho prsty jí začaly zvolna
sjíždět dolů po tváři. Doklouzaly až k šíji, kde se zastavily a stiskly...
Najednou byla všechna otupělost ta tam a on se
cítil zcela střízlivý. Pořád nebyl schopen dostat její obraz ze své mysli.
Všechno tu pro něj skončilo. Každá minuta, kterou tu stráví navíc, je jen
prodlouženou agonií, ztrátou času. Rutinním pohybem nabil poloautomatickou
brokovnici. Ten pohyb ho zvláštním způsobem uklidňoval.
Auto tiše zastavilo na dohled od samoty.
Přestože se nejbližší vesnice nacházela více než tři míle odsud, vedla sem
slušná asfaltka, která nasvědčovala, že dotyčný nebude žádný chudák. Postava v
dlouhém černém kabátu vystoupila a došla ke stavení, kde zabušila na vrata.
„Kdo je?“ Ozval se rozespalý hlas.
„Otevři Bene!“
„Nepočká to na ráno?“
„Ne, nepočká.“
Dveře se otevřely a černý stín se protáhnul
dovnitř.
„Kam ten spěch Mame? Co se děje?“
„Kde je?“
„Nerozumím...“
Kabát příchozího se zavlnil a pažba zbraně ho
srazila z zemi.
„Špatně, zkus to ještě jednou.“
„Ale já opravdu...“
„Kde je ta smlouva?“
„Jaká sml...“
„Moje, ty idiote! Moje smlouva.“
„Mám ji u sebe v sejfu.“ Benovi Woodovi,
předsedovi představenstva klubu se řinula po bradě krev.
„Fajn, doveď mě tam.“
„Co chceš dělat?“
„Zklapni, nemám moc času.“
Mamadou ho následoval dovnitř. Prošli do zadní části statku, kde byla Benova
pracovna. Wood se sklonil nad číselníkem a dlouze si s ním hrál.
„Urychli to, nudím se.“
„Ano, jistě.“
„Mluvil jsem dneska se Senem, pozdravuje tě.“
Pokračoval jízlivě Mamadou.
„S jakým, Se...“
„Kolik znáš sakra Senů?“ přerušil ho mrazivým
hlasem.
„Já s tím vážně nemám nic společnýho. Vždycky
jsem jim tvrdil, že hráč jako ty si zaslouží hrát v nějakém lepším klubu...“
To určitě pomyslel si v duchu, ale už nic
neřekl. V mechanismu cvaklo a trezor se otevřel. Ben se k Mamovi vítězoslavně
otočil s papírem v ruce.
„Tady to je, teď jsme si kvit, že jo?“ Loudil
prosebně.
„Ano, teď jsme si kvit.“ Poslední slovo zaniklo
v ohlušující ráně.
Při nájezdu na hlavní silnici, uslyšel z dálky
zvuk houkačky. Ne, dnes mu štěstí opravdu nepřálo. Pneumatiky zaskřípěly, jak
vůz prudce akceleroval. Se svým žihadlem byl král silnic, setřást tu starou
rachotinu nebude problém, ale dva policejní motocykly mu dělaly starosti.
Mezi jeho spoluhráči v bývalém klubu byly
automobilové závody pravidelnou zábavou. Teď jako by to našel. Řezal ostré
serpentiny v kontrolovaném smyku.
Zezadu se ozvalo několik výstřelů a jedna nebo
dvě kulky se zaryly do kapoty. Ani policisté na motorkách evidentně nebyli
žádní začátečníci.
První motocyklista se neustále přibližoval, už
je dělilo jen několik metrů. Musí ho nějak vyřešit. Prudce dupnul na brzdy.
Tělo jezdce bylo katapultováno vpřed a po dopadu zůstalo bezvládně ležet na
silnici. Sporťák v několika vteřinách opět nabral rychlost.
Pohledem do zpětného zrcátka kontroloval druhý
motocykl, vzdálenost postupně narůstala. „Já vám dám vy parchanti.“ Začal
mluvit sám k sobě. „Mamadou Seoul není žádný béčko.“
Té zatáčky si všimnul až v poslední chvíli. Skřípění brzd vystřídal náraz do chatrných svodidel. Červené Ferrari se vzneslo nad údolí. Fascinovaně sledoval oblohu plnou hvězd...letěl…konečně byl volný...
autor:Michal Kejchal
Komentáře
Přehled komentářů
Moc pěkný. Kdy bude další?
Perfektní
(Juros, 21. 5. 2007 18:19)To kdybych někdy dokázal napsat jako slohovku ve škole, to by všichni čuměli... ;-)
Poklona
(Tom9k, 21. 5. 2007 0:14)Fíííha, měl by ses dát na novináře nebo spisovatele, je to vážně super ;)
poklona
(hajas, 20. 5. 2007 21:58)Moc hezky napsaná povídka, skvělé zpestření času - díky a jen tak dál!
super
(thomasn, 8. 6. 2007 10:51)